„Je mi třicet čtyři a 18.září to bylo deset let, co jsem odešla z Brazílie. A už se tam nikdy nechci vrátit,“ říká skvělou češtinou Brazilka Ana Santos Mejzr.
Šlo to lehce, odejít z rodné země? Dalo se to rozhodnutí snadno realizovat?
Pro mě to bylo dost lehké, ale taky napínavé. Strach jsem neměla, i když to bylo poprvé, co jsem odjela tak daleko. Studovala jsem němčinu v přípravném jazykovém kurzu, abych ji mohla studovat i na univerzitě, ale pak jsem si řekla, musím odjet někam, kde se to opravdu naučím! Kamarádi měli agenturu, která posílala lidi z Brazílie jako au pair do Německa, a ti mi tam zařídili roční pobyt.
Jaká to byla zkušenost?
První rodina, pro kterou jsem pracovala, byla strašná. Od nich jsem odešla, jeden můj kamarád mě pak nechal měsíc přespávat v obýváku na gauči. Druhou rodinu jsem si našla sama – a ta byla moc fajn, moje německá rodina, jak říkám. Měli tři děti a čtvrté zrovna čekali. Pracovala jsem pro ně šest měsíců – od února do září 2002. Pak jsem musela odjet zpátky do Brazílie. Slíbila jsem si ale, že tam déle než rok nezůstanu. Hrozně se mi nechtělo zpátky. Když jsem seděla v letadle a opouštěla Evropu, dostala jsem z toho záchvat.
Má to nějaký konkrétní důvod?
V Brazílii jsem bydlela na malém městě a pro lidi tam jsem byla divná. Jsem Brazilka, a přesto si v Německu nebo tady připadám víc mezi svými. Tady nikomu divná nepřijdu. Funguje to tady, jak to mám ráda, je to svobodnější. V tomto směru jsou pro mě německá a česká kultura podobné, a jiné než ta brazilská. V něčem je ale samozřejmě česká kultura úplně jiná než ta německá.
V čem, podle tebe?
Češi jsou pohodlnější. „Když se to neudělá dneska, tak se to udělá zítra.“ To Němci, ti to musejí dodělat dneska. V tom jsou mi třeba Češi bližší. Na druhou stranu Němci netahají do práce své osobní problémy, to dělají Češi. To je něco, co mi hrozně vadí. Člověk si jde koupit noviny a chce, aby se trafikantka chovala normálně, ne aby byla naštvaná na celý svět a dávala to najevo. Copak je to tak těžké?
To je asi opravdu nějaká národní specialita…
A nejhorší je, když číšník s hostem polemizuje, to je tady taky běžné. No, v Německu jsou zkrátka vychovanější. Lidi ve službách se na mě nemusí nutně smát, ale zdvořilí by být měli. A nejsou.
Jaký je teď život v Brazílii? Ekonomická situace se zlepšuje, že?
Ano, kamarádi říkají, že je to pořád lepší, život i ekonomika, že to cítí na vlastní kůži. Ale pro mě Brazílie jako by nebyla. Nebyla jsem tam devět let, až loni na krátké návštěvě. Já mám zázemí tady. Dokonce teď chci požádat o české občanství. Někdy říkám, že mám české srdce. Brazílie je krásná země, s příjemnýma lidmi, krásnou hudbou a literaturou. Ale kultura tam není dostupná pro všechny. V malém městě není kino a když je, dávají tam jen takové ty blbosti z Ameriky, nic alternativního. Jít do divadla stojí dvakrát víc než tady, ale lidi vydělávají třikrát míň než tady. Navíc, nemůžeš jet z kina večer veřejnou dopravou, to neexistuje, takže musíš mít své auto, a taky peníze na parkování…
Co na to říkali rodiče, že jsi odjela?
Táta říká, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, a že kdyby neměl závazky, taky by odjel. Máma s tím hodně nesouhlasila. Pro ni bylo důležité, abych zůstala s ní, ne abych byla šťastná.
Jak jsi poznala svého českého muže, Lukáše?
To ještě když jsem byla v Německu, před devíti lety. Měla jsem chuť navštívit nějakou východoevropskou zem, do Polska nebo do České republiky mě to táhlo víc než třeba do Francie. Třeba ve Francii jsem ještě nebyla, a to už jsem v Evropě deset let. Rodina, pro kterou jsem tehdy pracovala, odjela na dovolenou, a já jsem se vydala do Prahy, na jejich doporučení. Prý že je to krásné město a mají tu výborné pivo. Bylo to na velikonoce a dvanáct hodin po příjezdu jsem se seznámila s Lukášem, v jednom lokálu na Letné. Šla jsem tam ochutnat to české pivo. Když jsem mu řekla, že bydlím v Německo, tak se tak divně zatvářil, ale když jsem pak řekla, že jsem Brazilka, tak to se mu líbilo. Běžné české předsudky proti Němcům. Ty tři dny, co jsem byla v Praze, jsme pak strávili spolu a já jsem se totálně zamilovala. Začali jsme se navštěvovat a psát si, bylo to moc krásné, ale pak jsem musela na podzim odjet do Brazílie, jak jsem říkala. Tak jsme se rozešli, řekli jsme si, že vztah na dálku nemá cenu. Pořád jsme ale byli v kontaktu, volala jsem mu, jen abych slyšela jeho hlas. Ale on pak na konci října za mnou přiletěl! Peníze na letenku si půjčil od babičky.
Zůstal s tebou v Brazílii?
Měl vízum na dva měsíce, pak si ho prodloužil ještě na další tři měsíce. Když byly čtyři měsíce pryč, začali jsme řešit, co dál. Pro nás byly jen dvě možnosti, jak spolu zůstat. Buď by tam musel zůstat nelegálně, nebo jsme se museli vzít. Takže jsem mu nabídla, že se vezmeme. A tak jsme se vzali, v dubnu 2003, v Brazílii, ve městě, kde jsem se narodila. Lukáš si vzal i moje příjmení, Santos, chtěl to tak.
Našel tam práci?
Pracoval trochu jako masér, což je jeho profese, a trochu s mým tátou jako zahradník. Já jsem měla asi tři zaměstnání, učila jsem, dělala jsem v turistickém centru, pracovala jako servírka, ale nevydělávali jsme dost, pořád jsme museli hodně počítat. K tomu jsem ještě studovala. Začalo to být hodně náročné. Lepší práci bych sehnala ve větším městě, ale ta jsou v Brazílii nebezpečná. Jednou jsem řekla „dost“. „Proč tady zůstáváme?“ řekla jsem Lukášovi. „Pracuju jako mezek a pořád to není dost, v České Republice nám bude určitě líp, co tady ještě děláme?“
On chtěl zůstat v Brazílii?
Ano, jemu se tam líbilo. Ale pak uznal, že pro mě je to tam těžké a že ani on tam nemá žádnou perspektivu, a souhlasil, že tedy odjedeme. Ale nechtělo se mu.
Jak jste v Česku začínali?
Bylo to těžké. Neměli jsme žádné našetřené peníze. Pronajali jsme si byt v paneláku v Kralupech nad Vltavou, babička nám pomohla zaplatit dva nájmy. Lukáš našel nějakou brigádu, já jsem pak taky něco našla. Půl roku jsem uklízela dům jedné manažerky, napůl Brazilky, napůl Němky. Pak mě vyhodila, pro mé dobro. Řekla mi: „Hele, umíš jazyky, máš talent, co tady vůbec děláš? Já tě musím vyhodit, aby sis našla něco lepšího.“
A našla?
Nevěřila jsem si, že by mě mohla zaměstnat nějaká velká firma, nikdy předtím jsem pro ně nepracovala. Ale pak jsem se osmělila. Zjistila jsem, že dobrá znalost cizího jazyka je něco, co cizince často uživí. Firmy potřebují komunikovat se zahraničím. Teď dělám v jedné americké firmě, využívám svou znalost němčiny. Technické znalosti, které pro práci potřebuju, si doplňuju postupně. Naučit se dobře cizí jazyk není legrace, to trvá třeba deset let, a technik, který by uměl dobře německy, se hledá dost těžko. Takže znalost cizího jazyka je skoro důležitější než nějaká specializace.
Proč jste tedy odjeli do Portugalska, když se začalo dařit?
Jeli jsme tam na dovolenou a líbilo se nám tam. Tak jsme se najednou rozhodli. Bylo mi třicet, neměli jsme děti, tak jsme si řekli, že tam zkusíme rok žít, Nakonec jsme tam zůstali tři roky. Dokončila jsem tam vysokou školu. Lukáš si ale musel najít práci jako první, abychom se tam mohli usadit. Ve skutečnosti jsme si našla práci první já, ale to pro povolení k pobytu nestačilo. Takže i když jsem už tolik let vdaná za občana EU, mám menší práva než on. To mi na EU vadí, že cizince diskriminuje. Není tu svobodný pohyb lidí, leda tak zboží, to ano.
Máš pocit, že se váš život vyvíjí k lepšímu?
To ano. Ze začátku jsme někdy neměli skoro ani na chleba. Teď máme dost, ne moc, ale dost. Mám i slušnou práci, ale práce mých snů to není. Já bych chtěla tlumočit. To bych chtěla dělat až do konce života!
