Bát se návratu „domů“? Aneb cizinkou ve vlastní zemi

Po přečtení titulku jste možná doufali, že zde najdete odpověď, jak si poradit se zapeklitou situací, která vás nemine při návratu do vlasti. To opravdu NEČEKEJTE, ztráceli byste jen čas a máte určitě hromadu věci na práci. Pokud ale náhodou patříte mezi ty, kteří se ocitli tisíce kilometrů od domova, kde neznali živou duši, nechápali a nerozuměli cizím haťmatilkám a kde jste měli doslova pocit, že by po vás neštěkl ani pes, a zažili jeden z těch mnoha životních šoků, čtěte dál.

I když se tomu obecně říká kulturní šok a nezní moc nebezpečně, dokáže vyvolat nepříjemné zpocení a pár žaludečních vředů. Naštěstí i v cizí „nehostinné“ krajině narazíte na jedince pomáhající lidem v tísni v rámci neziskových organizací a pomůžou vám v jazykové, kulturní i právní orientaci. Jenže nikdo vás nepřipraví na cestu zpátky do rodiště.

Oficiálně totiž takový problém není problémem. Nikde nebudou viset plakáty, letáčky nabízející pomoc pro navrátilce s nápisem „Vítejte doma, ale potřebujete pomoc!“ „Obrňte se, čekají vás krušné chvíle doma!“ apod. Přece se vracíte do známého prostředí, dorozumíte se, ani kultura, zvyky a obyčeje vám nejsou neznámé. Tak kde je ten problém?

Poté, co po několika dnech opadne prvotní euforie ze shledání s milovanými příbuznými, přáteli a známými, začnete si uvědomovat, že i když mluvíte stejným jazykem a vypadáte stejně jako lidé okolo vás, stejně postřehnou, že jste „jiní“. Třeba na sebe upozorníte i tím, že pozdravíte souseda nebo prodavačku v obchodě, poděkujete taxikáři, že házíte odpadky do koše, přímo se díváte někomu do očí nebo nedej bože použijete „zastaralý“ slovní výraz. Protože sebemenší odlišnost způsobí pozvednuté obočí, nesouhlasné zamračení, v horším případě odsouzení. Když jsem se vracela do Mongolska po 10 letech, nikdo mě nepřipravil nebo neupozornil na podobnou věc. Starousedlíci si říkali, proč se ta holka chová jinak? Proč se tváří tak nespokojeně? A proč se snaží něco měnit, když všechno funguje perfektně při starém? Sama sebe se ptám taky na totéž.

Mám svou zkušenost se dvěma druhy lidí. Do první skupiny se řadí ti, kteří se pod tlakem okolí přizpůsobí a zapomenou na všechny osvojené užitečné zvyklosti z pobytu v cizině. Patří sem většina lidí a nelze se tomu divit. My lidé máme chování stáda v krvi. Plout po proudu je vždy lehčí než naopak. Druhá, menšinová skupina lidí se tomu postaví čelem a idealisticky se snaží věci zlepšovat, napravovat: třeba tak, aby se lidé naučili trochu té evropské slušnosti, která má v určité úrovni opravdu význam a smysl. Můj otec se například o to pokouší od 70. let minulého století, kdy se vrátil, a setkává se jen s pokrčením ramen a utrženou poznámkou: „ …přece ti zápaďáci nemají co mluvit o kultivovanosti, když nevykají rodičům, nebo dokonce je oslovují jmény?!“

Na závěr mě přece jen napadá, že osvojit si několik trefných lidových mudrosloví, než se vrátíte domů, bude možná k užitku, nebo přinejmenším si věci nebudete brát tolik k srdci, snáz je spolknete. Níže uvádím seznam: „Žij a nech žít“, „Starého psa novým kouskům nenaučíš“ a hlavně „Všude dobře, doma nejlíp“. J

Tsenguun Odtsetseg

Tsenguun Odtsetseg se narodila v Mongolsku a do České republiky se dostala díky lásce. Nesnáší lanýže a miluje surikatky.

Autorka se účastnila workshopu o blogování, který proběhl v rámci projektu Face 2 Face.