Bylo nebylo…. asi tři dny před Vánoci, pozdě večer. Po náměstí v jednom malém německém městečku přešla skupinka mužů.
Zastavili se u kostela a nasprejovali na zeď “cizinci ven” a “Německo Němcům”. Oknem tureckého bistra naproti kostelu proletělo několik kamenů. Poté horda odtáhla dál. Strašidelné ticho. Záclony měšťanských domů se brzy zase zatáhly, nikdo nic neviděl.
- “Pojď, půjdeme, to už stačí”.
- “Ale co to říkáš! Co bychom dělali tam dole na jihu?”
- “...tam dole? To je aspoň náš domov. Tady je to čím dál tím horší. Udělejme prostě to, co je napsáno na tamté stěně: “Cizinci ven!”
A skutečně, uprostřed noci se v městečku daly věci do pohybu. Dveře obchodů se rozskočily, nejdříve z nich vyšly balíčky kakaa s čokoládou a pralinkami oděnými do vánočního hávu. Chtěly do Ghany a západní Afriky, odkud pocházely. Následovaly je celé palety kávy - nejoblíbenějšího nápoje Němců. Uganda, Keňa a Latinská Amerika byly jejím domovem. Ananas a banány se naskládaly do svých bedýnek, také hrozny a jahody z Jižní Afriky. Na cestu se vydalo i skoro všechno vánoční cukroví - pracny, perníčky i skořicové hvězdičky, protože koření schované v jejich nitru je táhlo do Indie. Drážďanská vánoční štola zaváhala. Z jejích rozinkových očí vytryskly slzy, když přiznala: Míšenci jako já to vždycky odskáčou nejvíc. K ní se přidal i marcipán z Lübecku a norimberský perník. Na kvalitě teď už nesešlo, jen na původu. Už se rozednívalo, když řezané květiny vyrazily na cestu do Kolumbie a pravé kožešiny, zlato a drahé kameny nasedaly do business třídy letů mířících do celého světa.
Doprava v těchto dnech kolabovala. Dlouhé kolony japonských automobilů nacpaných zábavní elektronikou se pozvolna posouvaly směrem k východu. Na nebi bylo vidět štěpánské husy, jak letí do Polska, hned po nich po obloze plachtily jemné hedvábné košile a koberce z Blízkého Východu.
S praskotem se z okenních rámů začalo odlupovat tropické dřevo, a už si to svištělo do údolí Amazonky. Venku hrozilo uklouznutí, protože všude tekly pramínky benzínu a nafty, které se slévaly do potůčků a proudily směrem na Blízký Východ. Německé automobilky už na to samozřejmě byly připravené a vytáhly ze šuplíku své krizové plány na pohon zplynováním dřeva. K čemu naftu z ciziny? Bylo jim to však málo platné, všechny Volkswageny a Bavoráky se začaly rozpadat na jednotlivé části: hliník putoval na Jamajku, měď do Somálska, třetina železných částí do Brazílie, přírodní kaučuk do Zairu. A asfalt na chodníku už měl také své nejlepší časy za sebou - s příměsí ze zahraničí dřív vypadal líp.
Po třech dnech velké stěhování skončilo, právě včas k oslavám Vánoc. V zemi už nezůstalo nic cizího. Ale ještě pořád tu byly jedličky, jablka a ořechy. A směla se zpívat Tichá noc - i když jen na zvláštní povolení, protože přece jen pochází z Rakouska.
Něco však přece jen nesedělo: Marie, Josef a Ježíšek se nikam nevypravili. Tři Židé - ausgerechnet. “Zůstaneme”, řekla Marie. Když tuhle zemi opustíme, kdo tady zbyde, aby lidem pomohl najít cestu zpět k rozumu a lidskosti?
Autor: Helmut Wöllenstein
Text byl poprvé zveřejněn 20.12.1991 v Hessenském rozhlase v souvislosti s rostoucí nenávistí k cizincům, která později vyvrcholila v žhářských a vražedných útocích v Möllnu a Solingenu.
