Ukrajinkou v Čechách

Věděli jste, že byt Ukrajinkou v České republice je špatný? Já to netušila. V roce 2008 jsem si balila kufry a těšila se na společný život s milovaným mužem v hlavním městě ČR. Moje představa o Praze pocházela hlavně z knihy Sergeje Lukjaněnka „ Denní hlídka“, milovala jsem Kafku a Čapka, přečetla jsem si pár průvodců a poslouchala jsem vyprávění manžela, který říkal, že Ukrajinců je tady hodně, Češi je mají rádi a žije se jim v Čechách dobře.

První tušení jsem dostala, když manžel žádal majitele bytu o povolení pro mě, a pověděl mi, ať raději neříkám, že jsem z Ukrajiny. Když jsme se bavili s mým známým, Ukrajincem, dozvěděla jsem se, že je rád, že si většinou lidi myslí, že on pochází z Polska nebo ze Slovenska.

Asi po třech měsících po příjezdu do České republiky jsem si našla práci v hotelu jako servírka. Byla jsem šťastná, že konečně nebudu sedět jenom doma, že potkám nové kamarády a hlavně se zařadím do společnosti.  Jenže realita byla trochu jiná, než jsem si představovala. Pracovali tam Ukrajinky na myčce nádobí a jako uklízečky. Ten tón, kterým ostatní zaměstnanci na ně mluvili, asi nikdy v životě nezapomenu! Bylo hrozně nepříjemný slyšet: „Ukliď to!“, „Umyj to!“, „Dělej!“, žádné:  „Prosím“ nebo „Mohla byste“.  Dokonce se slovo „Ukrajinka“ stalo synonymem slovu „uklízečka“.   Po nějaké době nastoupila do hotelu nová kolegyně - servírka, podle křestního jména jsem poznala, že je moje krajanka. Byla jsem ráda, konečně si popovídáme! Kde pak! Ukrajinsky mluvit vůbec nechtěla, snažila se, aby si lidi mysleli, že je Češka. Naštěstí pro ni, její čeština byla perfektní.  Omlouvala se, prý, netuším, jaký těžký život měla před lety v Praze jako Ukrajinka.

Z hotelu jsem odešla, chtěla jsem uplatnit svoje vzdělaní a získat lepší místo.  Teď pracuji jako účetní, mám svoji práci ráda a mám ráda své kolegy, většina jsou, samozřejmě Češi, několik Ukrajinců a Slováku. Nikdo nedělá mezi námi rozdíl a pomáháme si navzájem. Ale doteď se mi stává, že Češi po mojí odpovědi na jejich otázku, odkud pocházím, mají v očích výraz jakého si zklamání, odporu… A pak často následuje otázka: „Jaký to je u vás v Rusku?“

Dříve jsem při návštěvě cizí země hrdě říkala, že jsem Ukrajinka.  Ale teď, po 5 letech v Česku,  to pokud možno raději nezmiňuji.  Hrozně mě to mrzí, mrzí mě, že mnozí Češi – než aby něco zjistili o mé zemi a o lidech, kteří z ní pocházejí, nám dávají rovnou nálepky opilců a hlupců. Nevědí, že uklízečka, která sklopyv hlavu dře 12 hodin denně, má vysokoškolský diplom a pracovala jako ekonomka, a paní na myčce zase třeba vystudovala střední školu.   

Kněžourková Lilija

Kněžourková Lilija pracuje jako účetní, v ČR bydlí 5 let, je vdaná a má 19-měsíčního syna. Záliby: četba, cestovaní a fotografovaní.   

Autorka se účastnila workshopu o blogování, který proběhl v rámci projektu Face 2 Face.