První rok na české vysoké škole. Začátek všeho

Přijel jsem do České  republiky, protože jsem vždy toužil studovat někde v zahraničí, kde mají lepší školství než u nás v Angole. Přijel jsem, i když jsem neměl tolik informací o České republice a ani jsem nevěděl, co mě čeká. Jediná informace byla ta, že hlavní město je Praha. Znal jsem také dobře fotbalové  reprezentace.

Nejprve jsem nastoupil na přípravný kurz češtiny pro zahraniční studenty v Poděbradech na UJOP (Ústav jazykové a odborné přípravy UK). Kurz mi trval cca 10 měsíců. Ze začátku pro mě byla čeština velmi obtížná, protože to bylo úplně něco nového. Tento jazyk jsem slyšel poprvé na kurzu a učitelé s námi mluvili jen česky. To mi hodně pomohlo a mohl jsem rychle pochopit český jazyk. Na kurz jsem chodil pravidelně celý týden od 8 do 16 hodin, ze začátku to bylo trochu náročné a učitele věděli, že pro nás cizince je tento jazyk obtížný. Ve volném čase jsem chodil do parku povídat si s lidmi, ale bez slovníku jsem se neobešel. To byla pro mě obrovská zkušenost a rychle jsem se zdokonaloval v řeči.

 Kurz probíhal asi takhle: první hodinu jsme vždy měli češtinu a poté matematiku nebo fyziku. Někteří ale měli místo matematiky a fyziky ekonomii a zeměpis. V letním semestru jsem pak studoval informatiku, protože naše třída byla zaměřená na obor IT. Na konci kurzu jsme museli složit závěrečný test z tří předmětů. Kurz mě nic nestál, protože jsem měl stipendium.

Po deseti měsících jsem dokončil kurz a musel jsem se připravit na přijímací zkoušky na VŠ. Podal jsem tři přihlášky: do Prahy na ČVUT,  do Brna na VUT a  do Pardubic na UPa. Nakonec jsem si vybral Pardubice. Moji kamarádi se mě ptali, proč nechci do Prahy, když jsem tam byl přijat, ale já pocházím z hlavního města Luandy, kde žije přes pět milionů obyvatel a její rozloha je 2,257 km², takže jsem chtěl mít trošku klid od velkoměsta.

Začátek školního roku

V říjnu začal školní rok a já jsem byl jediný cizinec na fakultě. Bylo to pro mě zklamání a zároveň překvapení a říkal jsem si, proč tu nestudují také jiní cizinci. Měl jsem obavu, zda je pro mě dobrá ta fakulta. Také mě zajímalo, jací budou spolužáci a učitelé a jak mě budou brát. Nakonec jsem poznal dva kluky, kteří mi pomohli se vším nejdůležitějším, ale stejně to pro mě nebylo jednoduché. Učitelé na mě nebrali ohledy, ale tím nechci vymlouvat na to, že jsem cizinec. Chtěl jsem být poctivě hodnocen jako všichni studenti a chtěl bych, aby učitelé věděli, že studium pro cizince je 3x těžší než pro normální české studenty. Například, když jsem dělal zkoušku a ta mi utekla o pár bodu, stejně mi ji neuznali, i když věděli, že studium v češtině a zejména komunikace v ní pro mě byla velmi obtížná. Ze začátku jsem z toho byl trošku smutný. Nakonec jsem si brzy zvyknul na učitele a jejich způsob výuky a hlavně na jejich požadavky. I teď se musím hodně učit, ale už to není tak hrozné jako na začátku.  Jdu si za svým cílem a chci něco dokázat.

Zeptal jsem se pár svých kamarádů,  jaký  byl jejich první rok na české škole.

• Nazariy, Ukrajina: Žiju v Česku pět let. Pro mě tu bylo dost těžké studovat, rozdíl mezi školou na Ukrajině a v ČR je ve způsob výuky a hodnocení studentů. Uvažovala jsem, že se vrátím. Můj názor je, že studium v Česku je komplikované a hodnocení studentů není objektivní. Jsou tu podle mě dva problémy: 1. Čeští učitelé podle mého názoru nemají rádi cizí studenty (alespoň většina) a mají na ně vyšší nároky ve studiu, což je diskriminace (jde to težko prokázat, ale je to cítit). 2. Problém vysokých škol je ten, že většina hodnocení studentů probíhá formou testu, a ne ustní zkouškou. V testech se dá opisovat a také neukazují všechny znalosti studenta, kdežto ústní zkouška umožnuje  posoudit, jestli student předmětu rozumí, nebo ne

• Krystina, Rusko: Začátky pro mě byly dobré. Nemůžu porovnávat rozdíl mezi školu v ČR a v Rusku, nikdy jsem neuvažovala vzdát školu a vrátit se domů. Myslím, že teď je to mnohem lepší, až na malé výjimky. Například někteří učitelé nejsou moc dobří, obzvlášť ti, kteří si nerozumí se svými kolegy.
  

• Guisela, Peru: V Česku žiju 2 roky, začátek pro mě byl moc těžký, musela jsem se pořád učit a rozdíly mezi školou v ČR a v Peru existují. Například tady máme moderní laboratoře a každý student může používat svůj pracovní stůl. Občas jsem zvažovala vzdát školu a vrátit se domů, ale teď je to trochu lepší, protože víc rozumím česky, moji učitelé a spolužáci jsou přátelští.
  

• Ariunjargal, Mongolsko: Žiji tu necelých 7let, začátky byly strašně, hlavně kvůli rozdílům mezi školou v ČR a u nás v Mongolsku. V ČR jsou dostupné studijní materiály. Učitelé jsou vstřícní. Zkoušení je fér bez rozdílu. Někdy má člověk „těžký den“, ale takové dny mě motivují, že mám cíl, kterého chci dosáhnout a musím proto udělat všechno. Musím také říct, že vážně jsem o návratu neuvažoval. Podle mého názoru si ne všichni čeští studenti uvědomují, že mají docela obrovskou možnost vzdělávat se zde v ČR. Zavedení školného by mohlo mít příznivý vliv především na ocenění vzdělání na vysokých školách. Jsem docela spokojený s funkčností akademického senátu. Říkám to proto, že s ním mám dobrou zkušenost. Nejen učitelé ale i studenti podporují nové návrhy.
  
• Kangamba, Angola: Žiju v Česku 5 let. Začátky pro mě nebyly moc těžké, rychle jsem si zvyknul, takže to nebyl velký problém. Myslím, že rozdíl mezi školou u nás a v ČR je ten, že v Česku tě naučí to, co budeš potřebovat, to, co po tobě budou chtít třeba u zkoušky. U nás doma je to úplně naopak, dávají studentům spoustu zbytečných materiálů, učitelé si myslí, že jsme stroje místo lidí. Naštěstí jsem nikdy nezvažoval  vzdát školu a vrátit se domu. Teď je to tu mnohem lepší, protože češtinu už umím lépe než předtím. Studium není těžké, jediná bariéra je jazyk. Tohle je můj názor na české školství. Kdybych měl zhodnotit mezi 0-10, tak dám 6.5.
  

Autor: Emiliano da Cunha

Článek byl napsán jako součást projektu Migration to the Centre, který finančně podpořila Evropská komise - program Evropa pro občany a Mezinárodní visegrádský fond.