Diskriminace na vysokých školách? Ne tak docela

Každým rokem přibývá studentů na českých vysokých školách, ale ne všichni studenti jsou českého původu. V roce 2001 bylo mezi absolventy 1,9 % zahraničních studentů, v roce 2010 jich už bylo 7,6 %*. Na chodbách univerzit běžně uslyšíte ruštinu, na lavičkách potkáváte hloučky vietnamských studentů a je dost možné, že váš soused na koleji je Slovák.

Nástup na vysokou školu je významnou událostí pro většinu z nás. Jsme nervózní a napjatí. Jsou profesoři na vysoké nepříjemní staří dědkové? Najdu si kamarády? Co když budu sedět ve školní kantýně úplně sám/sama? A jak vlastně funguje systém kreditů? Teď si zkuste představit, že vaše vysoká škola leží v cizí zemi. Počet obav se rychle zvýší. Budou se smát mému přízvuku? Porozumím všemu, co profesor vykládá? Budou mě brát jako sobě rovného?

Snadnější cesta = lepší cesta?

Obavy před posměchem, jazykovou bariérou či prostým xenofobním postojům jsou častou noční můrou zahraničních studentů. A když takový student vejde do učebny a mezi spoustou Čechů rozpozná svého krajana, část obav opadne. Když se zkusí spřátelit s ním, nemůže přeci dojít k jazykové bariéře a už vůbec ne ke xenofobnímu chování. A tak se čím dál častěji stává, že se studenti jedné národnosti schází pouze spolu, vytvářejí si malé komunity uvnitř té větší.

Například Danča H. z (studentka vietnamského původu) říká: “Vietnamci mezi sebou udržují větší kontakt, je to více dlouhodobé. S Čechy se většinou nedomlouvám, že půjdeme společně na přednášky, oni většinou třeba ani nemají zájem, takhle je to snazší.”  Hoang D. (student vietnamského původu): “Navíc s většinou Vietnamců se můžeš potkávat i mimo školu, na různých těch vietnamských akcích a tak.”

Pavel Duba ze Sdružení pro integraci a migraci dodává: “Mohu říct, že jsme si zmíněného fenomenu také všimli. Mladí lidé se sdružují rovněž na základě jiných atributů jako jsou zájmy, pohlaví, nebo osobní sympatie, nicméně sdružování - a to zejména na základě jazykovém, nebo kulturním je poměrně obvyklé."

Výhodou takových klik je podobná situace všech členů, která často vede k většímu porozumění, možnost probírat studijní látku v mateřském jazyce či pocit sounáležitosti.

Je ovšem dobrovolná separace dobrým řešením? Anastasia B. (původem z Ruska): “Bohužel mám více kamarádů z jiných zemí než České Republiky, nejvíce tedy Rusů. Bojím se jazykové bariéry, proto pokusy o rozhovor s Čechy většinou nesklouznou až do roviny přátelství - jsme spíš známí.”

Je jedno, odkud jsou

Větší komunikací mezi čechy a studenty jiných národností by se obě strany naučily většímu vzájemnému respektu a nedocházelo by na území univerzitní půdy k dělení na národnosti, ale pouze a jenom na studenty a profesory. Matěj Š. (český student) potvrzuje: “Já vnímám všechny úplně stejně, je jedno, odkud jsou. Samozřejmě jsem si všiml, že se různě sdružují do svých homogenních skupin, nevím, jestli bych je jen tak oslovil, asi jenom pokud bych někoho znal.”

Cílem samozřejmě není zabránit přátelství mezi studenty stejných národností, takové chování je vlastně přirozené. Bylo by ovšem skvělé, kdyby se náš zahraniční student přestal zbytečně obávat faktu, že není Čech. Bylo by skvělé, kdyby vešel do učebny a automaticky nevyhledával svého krajana. Protože konec konců jsme si přece všichni rovni.

*http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/studenti_a_absolventi_vysokych_skol_v_cr_celkem/$File/1_VS_studenti_celkem_11.pdf

Autor: Ngoc Thuy Tao

Článek byl napsán jako součást projektu Migration to the Centre, který finančně podpořila Evropská komise - program Evropa pro občany a Mezinárodní visegrádský fond.