Eritrea je hned po Sýrii zemí s největším zájmem o migraci do zemí Evropy. Důvodem není válka, přestože určité napětí z války s Etiopií v letech 1998-2000 přetrvává dodnes.
Měření OSN ukazují, že měsíčně zemi opouští 5 000 jejich občanů. Politická situace je od nástupu provizorní vlády k moci v roce 1997 neměnná. Ústava z toho roku dosud nevešla v platnost. I když měla být PFDJ (Lidová fronta za demokracii a spravedlnost) v čele státu jen přechodně, slibované volby se stále odkládají. Vůdce této strany, Isaias Afwerki, zaujímá post eritrejského prezidenta a je nechvalně proslulý svou autokratickou politikou.
Eritreji se přezdívá „africká Severní Korea“, kvůli železné vládě jejího prezidenta. Vnitřní problémy země volají o pozornost od nástupu Afwerkiho k moci. Pokusy o multipartismus, svobodné volby a svobodný tisk byly rozprášeny a jejich propagátoři zavřeni do vězení. Uvězňování politicky nepohodlných občanů je údajně v Eritreji hojně praktikováno dodnes. Kromě toho je v zemi pro muže i ženy ustanovena povinná vojenská služba do nespecifikovaného věku, které není možné nijak předejít. Nezahrnuje pouze střežení hranic s Etiopií, ale i různé pomocné a takzvané veřejně prospěšné práce, například úklid ve vilách vysokých straníků. Plat a naděje na důstojný život jsou pochopitelně v takovém případě mizivé.
Není to pouze politika, která rozhoduje o tom, nakolik je dané ovzduší k žití, ale v tomto případě zastiňuje politická situace všechen pokrok, kterého Eritrea v posledních letech dosáhla. Z hlediska měřítek rozvojových cílů tisíciletí (MDG), stanovených OSN, si země vede nad očekávání dobře. Vláda dosáhla snížení dětské úmrtnosti a poskytla matkám lepší zdravotní péči, také pokročila v boji proti viru HIV, malárii a dalším chorobám, tímto tempem by si tři cíle ze seznamu MDG mohla v dohledné době odškrtnout jako splněné. Pokrok ale nedokáže vyvážit již zmíněnou politickou nesvobodu. Zde je jádro vysvětlení, proč Eritrejci prchají „za lepším životem“.
V roce 2014 z Eritreje, která čítá pouhých šest miliónů obyvatel, odešlo celkem 34 651 lidí. Jejich první destinací jsou sousední africké státy, kde často přebývají v uprchlických táborech. Týká se to hlavně Etiopie, kde v kempu Adi-Harush žije asi 39 000 lidí. Cesta nejčastěji pokračuje do některé z tranzitních zemí – Súdánu či Libye. Středomořskou trasou se uprchlíci přepraví do Itálie, ovšem ne ve stejném počtu, v jakém vyplouvají. Právě tato trasa je kvůli nutnosti překonání velké vzdálenosti po moři jednou z nejnebezpečnějších, zaznamenáno je kolem tří tisíců utopených, z nichž velkou část tvoří Eritrejci.
Lidé na útěku si často nemohou vybírat prostředky, které k opuštění země využijí. Množí se případy nepoctivých přepravníků a pašeráků, které si stanoví za převoz částku v hodnotách veškerého majetku uprchlíků a poté s nimi v těch nejhorších případech i obchodují, poukazuje hlášení komise OSN pro vyšetřování lidských práv v Eritreji pro rok 2015. Klade si za cíl zlepšit podmínky přepravy, aby uprchlíci nemuseli v budoucnu riskovat svůj život či o něj dokonce přijít. Ve stejném zájmu byl v roce 2014 podepsán Khartoum Process (EU-Horn of Africa Migration Route Initiative), iniciativa, která mimo jiné usiluje o finančně zesílenou podporu pro migranty především ze zemí afrického rohu ze strany Evropské unie.
O pravdivosti přesvědčení, že Evropa je hlavní destinací uprchlíků, eritrejský příklad nevypovídá. Statistiky Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) pro rok 2015 ukazují, že nejvíce uprchlíků z Eritreje se usadilo v sousedním Súdánu či Etiopii, počet lidí se v obou zemích pohybuje kolem sta šedesáti tisíc. Na rozdíl tomu se údaje z Evropy pohybují od tří lidí v Bulharsku po 22 tisíc ve Švédsku, nejde tedy mluvit o cíleném útěku do Evropy. Uprchlíci by pravděpodobně zůstali v jiné zemi afrického kontinentu, nebýt zuřivých konfliktů, které v mnohých z nich právě probíhají. Pokud se člověk na útěku jednou odhodlá k něčemu tak závažnému a nevratnému, je pravděpodobné, že bude chtít doputovat někam, kde je opravdu bezpečno. V tomto případě se nejedná o blízký cíl.
Autorka: Maria Gorbatova, studentka oboru Žurnalistika na Fakultě sociálních studií UK.
