Kde se narodíme, si nevybereme, kde však umřeme, můžeme

Bydlím v Praze 8, je to hezká čtvrť. Nenarodila jsem se však v ČR, přes to, když zemřu, chtěla bych mít křesťanský pohřeb, ať to bude kdekoliv. To, jak se zachovala a co napsala paní místostarostka Ludková, je jedna věc. Když je to její názor, nedá se s tím nic dělat. A pochopitelně má plné právo jej vyjádřit. Vzhledem k tomu, že je veřejný činitel a příslušník strany v kombinaci s jejím vzděláním, však zavání spíše laciným populismem. Časy, kdy veřejní činitelé prosazovali nějaké ideály, jsou zjevně vzpomínkou na první republiku. Mnohem smutnější však je reakce občanů na tento problém.

Někteří z nás měli to štěstí, že se narodili jako bílí Evropané, ti vůbec nejšťastnější z nás dokonce v té části Evropy, kde se sakra dlouho nebojovalo. Tato výsada je něčím, co jsme si nijak nezasloužili, nemůžeme za to. Z naší bezpečné pozice je snadné si vytvořit jednoznačný, ostrý a správný názor na cokoliv. Málo kdo z nás o něco bojoval, měl opravdu strach o život svých blízkých. Válku známe převážně z obrázků. Bohužel většina lidí na světě se nenarodí jako bílý Evropané a do konce velká část z nich se ani nemůže ohánět křesťansko-židovskými kořeny. Mnoho dětí se narodí v Sýrii, Lybii, pásmu Gazy, Afganistánu, Jižním Súdánu, Nigérii…

Neudělali nic špatné, vůbec za to nemohou. A jejich rodiče je obvykle milují stejně, jako my milujeme naše děti. Proto jim v mnoha případech přijde migrace jako jedno z možných východisek ze zoufalé situace. Když už migrují, tak obvykle někam, kde je šance, že tam budou moct žít v bezpečí. Z Čech se také poměrně málo lidí stěhuje do Polska, na Slovensko, mnohem větší je migrace do západní Evropy, a to mluvíme o zemi, kde migrace není podmíněna válečným konfliktem. Logické je jít tam, kde mi bude lépe, když už opouštím domov.

Války v muslimském světě nejsou naše věc! Ne, nejsou? Opravdu? Dojímat se nad obrázkem mrtvých dětí ze Sýrie je citlivé. Také to však nikomu nepomůže. Pravda, oni si za to můžou sami… Faktem je, že většina vojenských konfliktů se nás přímo netýká, nicméně v kolika z nich se bojovalo za použití munice vyrobené v ČSR. Nepřímá odpovědnost je také odpovědnost. Konec konců, kdyby vypukla válka - a situace na Ukrajině ukazuje, že ani dnes k tomu není potřeba mnoho - také bych ráda, zvláště kdybych měla děti, šla někam, kde bude bezpečněji. Nemalá část migrantů je vzdělaná a jde tam, kde se jim podaří se uchytit. Ano snaží se do bezpečí přemístit i široké příbuzenství. A vy se jim divíte?!

Mnozí se ohánějí křesťanskou tradicí, kořeny. V té však zaznívá, miluj bližního svého jako sebe sama, bližní nejsou ti, které si vyberu, ale všichni lidé. Proto pokud se někdo chce ohánět křesťanskou tradicí, měl by přijmout veškerou odpovědnost, kterou toto tvrzení s sebou nese. Pokud tedy křesťanská tradice, tak by bylo vhodné ji přijmout zodpovědně v její celistvosti a nevybrat z ní pouze to, co se nám líbí. O příklady špatných výkladů mnoha aspektů křesťanství není v historii nouze, co takto pokusit se o jeden z těch lepších.

Zemře jednou každý jeden z nás. Manipulace s ostatky mrtvých je extrémně citlivým tématem. V různých náboženstvích a kulturách jsou různé pravidla a předpisy. Pro muslimy je jednodušší představa neveřejného hřbitova. Protože tato pravidla dodržují a kontrola jejich dodržování v případě veřejného místa by nebyla snadná. V ČR není téměř nic svaté, takže je spíš možné, že vědí, co dělají. Nejedí vepřové a nepijí alkohol, možná nechtějí, aby to někdo činil na jejich hřbitově. To, co chtějí, je prokázat úctu mrtvým. U nás se na věci jakými je úcta často zapomíná. Obřady duchovního rázu Češi provozují minimálně.

Muslimská komunita je malá, je v ČR přinejmenším od první republiky, nikdy nebyla velká a nejspíš ani nebude. Přes to jako všichni i členové této komunity umírají a chtějí být po smrti řádně pohřbeni. Nejedná se o nijaký absurdní požadavek, nechtějí nic víc, než prostor, kam dají své mrtvé. Je zákonnou povinností státu jim toto umožnit. Ani v případě, kdy bych se odstěhovala s rodinou do jiné části světa a snažila bych se přijmout tamní kulturu, patrně bych nebyla schopna své příbuzné rozsekat a předhodit supům, také sníst je v banánové kaši by se mi značně příčilo. Proto prokažme úctu také muslimským mrtvým. Pokud kdokoliv s hřbitovem nesouhlasí, ať toto projevuje alespoň slušnou formou a nespojuje věci, které spolu nesouvisí.

Upozorňování na situaci ohledně menšin ve Francii, nebo Británii je velmi laciný populistický tah. Integrace migrantů je velmi problematická. Je taková všude a je tomu tak z povahy věci. Situace ve Francii a Británii je daná historickým pozadím, jazykovou vybaveností daných migrantů, od situace ve střední Evropě se v mnoha aspektech zásadně liší. Některé kroky nebyly možná moudré, ale chyby dělají všichni. Proto by příklady nepovedené integrace neměly být jenom něčím, na co se ukáže, ale spíš by to mělo být něco, z čeho se poučíme. A případně to uděláme špatně jinak, vlastním, zcela originálním způsobem. Stát může zakázat burku, pejzy, kříž… Ale nemůže zakázat člověku zemřít.

Dobrá zpráva na závěr, toho, že by to v Libni vypadalo, jako v Marseille se bát nemusíte, moře ani skvělá kuchyně do našeho uzavřeného světa jen tak nezavítají.

Katarína Čuláková